Ale dorazili jsme před jedenáctou na náměstí a už se tam pyšnila jedna Frontera. Tou dobou jsme ještě nevěděli, že je Pepínova, ale mysleli jsme si to. Takže telefonát, orientace na hospodu, kde Pepíno opravdu seděl a rychle dovnitř. Venku totiž docela mrzlo. Podle teploměru v autě bylo -6. V hospůdce bylo útulno. Seznámili jsme se s Pepínem a začali nad vojenskými mapami spřádat plány. Počkali jsme do čtvrt na dvanáct,  jestli ještě někdo nedorazí a protože se už nikdo neobjevil, tak jsme vyrazili.

Pepíno nás vedl do vedlejší dědiny na její konec a pak jsme  kolem zlomené závory najeli přímo do prostoru. Začalo to úžasně. Cesta vyhrnutá T 815 s radlicí, vysoké břehy ze sněhu, místy jsem typoval výšku skoro 2 metry. Takto jsme pokračovali až na konec vyhrnuté cesty, kde se pluh otočil a odjel zpět. Hned na této otočce Pepíno divoce najel do sněhové bariéry a zůstal tam viset.

Takže Nimrod kameru do ruky a k němu. Já (Kondor) jsem si zatím najel za něj a už se chystaly lana. Dvakrát cuknout a Pepínova Fronterka byla volná. Ale ouha, jak jsem ho tahal ven, tak jsem zase já nacouval do sněhové bariéry a zůstal tam viset. Pomoc byla snadná, Pepíno zařadil jedničku a na revanš vytáhl on mě.

Následně jsme dojeli k takovému malému palouku, který byl celý pod sněhem. A hurá do něj. Bylo potřeba vyzkoušet, co projedeme a co ne, co si můžeme a auty dovolit. Nemělo to chybu. Prohrabovali jsme se po centimetrech, ale dostali se všude. Krásně zde bylo vidět, že Frontera má opravdu samosvorný zadní diferenciál, a že to do určité míry funguje.

Po tomto lehkém úvodu jsme našli cestu, kterou jsme chtěli pokračovat dál. Dojeli jsme zase až k místu kde se pluh otočil a za sněhovou bariérou už byla jen bílá neposkvrněná, čerstvým sněhem zapadaná cesta. Takže jsme to rozjeli, bariéru z části prorazili, zčásti přeskočili a hurá do bílé pláně. Já jako první, Pepíno o kus za mnou. Vletěl jsem do hlubokého sněhu a auto začalo výrazně zpomalovat. Došlo na jedničku a motor začal jít na plný výkon. Otáčkoměr u 5 tisíců a Fronterka po metrech se drala kupředu. Až do místa, kde byl navátý jazyk a Fronterka zadrhla a zastavila s protáčejícími se koly. Dojel za mnou Pepino, vzal mě na lano, kousek zpátky, rozjezd a plnou parou jsme tu závěj prorazili a zase jeli dál. Až do místa, kde už byl sníh tak hluboký, že Nimrod, když vystoupil z auta, tak zapadl po pás do sněhu. Tam už to dál nešlo. Tak jsme to otočili a na malé planince v lese si udělali piknik.

Při projíždění závějí a jízdou hlubokým sněhem se velmi osvědčili sněhové řetězy. Dal jsem je po vytažení z té velké závěje na zadní nápravu (takto to Opel přikazuje v manuálu k Fronteře) a byl to markantní rozdíl oproti jízdě bez. Mohl jsem si dovolit najet do hlubokého sněhu a dostal jsem se z něj vlastní pomocí. Ale zpět k expedici.

Pojedli jsme a vyrazili dál cestou, která směřovala přibližně tím směrem, kde se mělo nacházet Město Libavá. Po pár metrech jsme dorazili k polomu, který ležel přes cestu. Byl to docela statný smrk. Objet se moc nedal. Lépe řečeno, viděli jsme podle stop, že ho objel ten lesní traktor, tzv. lakatoš, ale to bylo nad naše síly. Byly to hluboké příkopy plné vody a ledu, tam jsme se radši nepouštěli. K velkému překvapení Pepy jsme ale sáhli do kufru Kondorovy Frontery, vytáhli pilu a šmik...šmik, vyřízli si průjezd tak akorát na auto. Pak jsme ten uříznutý kmen zapřáhli za Fronteru a odtáhli bokem. A vyrazili jsme dál. Pak už to šlo. Jeli jsme přes obrovskou střelnici, vypleněnými obcemi, ze kterých zbyly jen krajní cedule u silnice, potkali jsme i ten lakatoš, jak jel zpátky, až jsme dojeli do Města Libavá. Zde jsme chtěli jít do hospody, ale ta byla evidentně už dlouho zavřená. Tak jsme jeli dál. Směřovali jsme se už zpátky na Potštát. Ono se to nezdálo, ale čas notně pokročil, aniž by jsme si toho všimli. Pepi nás ještě vzal k opuštěnému kostelu v lese, který se právě rekonstruuje. Ještě jsme na něm našli sovětské nápisy z roku 1984. Kostel stojí kousek od cesty, takže jsme k němu sjeli a zde Kondor zapadl do obrovské závěje, která nebyla na první pohled vůbec poznat. Sedl si ovšem dokonale na břicho. Kola vyvěšený, bezmocně se protáčející. Takže znovu na lano a tahat zpět. Ale i Pepíno byl v hlubokém sněhu a tak s tím měl co dělat. Jednu chvíli to vypadalo, že zapadl i on a že to tam budeme muset nechat do oblevy, než nám to sedne na zem...:-))) Pak se ale zadařilo a Pepíno mě začal rvát zpět. Bylo to cukáním po desítkách centrimetrů. Táhl mě za sebou jako kvádr. Stále dokola. Rozjet, trhnout, couvnout, rozjet, trhnout a tak dále. Ještěže lana byla festovní (Pepiho bylo z Volhy) a vydržela. A pak najednou lup a pocítil jsem, jak se kola chytla a byl jsem venku. Po tomto dobrodružství jsme to vzali přímou cestou do Potštátu. Z Potštátu jsme jeli do Hranic. Zkusili jsme jet po hřebenu, po nějaké lesní cestě, ale tam zapadl Pepi do hlubokého příkopu u cesty, který nebyl kvůli sněhu vůbec vidět a tak jsme to už stočili radši na normální cestu a vydali se domů.

Však už byla úplná tma a šest večer. V Hranicích na čerpačce Shell jsme naposledy zastavili a rozloučili se. Místní pán nás ochotně vyfotil.

Zhodnotili jsme celý den jako naprostou pecku, všechno nám vyšlo, jak jsme chtěli, hlavně nevzniklo žádné bebí na autách, takže jsme si řekli ahoj a domluvili jsme se, že se pokusíme v dohledné době několika měsíců udělat další, takto vydařený sraz.

Pepi, ještě jednou díky za organizaci.